reklama

Pouta jako estébácká lovestory

Diskuse (10) 8. 2. 2010  15:07 - Antonín Kostlán, čtenost: 2158x, karma: 11,32
Nový český film Pouta  je vnímán jako „film o estébácích“, což ještě v mnohém posiluje poměrně halasná reklama kolem jeho premiéry. Vzniká tak automaticky dojem, že se snímek zařadí mezi takové filmy, jejichž tvůrci se snaží  uměleckou či „zábavnou“ formou přispět k řešení morálních témat spojených s vyrovnáváním s naší komunistickou minulostí. O nic takového však tvůrcům nové české estébácké story nejde, takže již z tohoto důvodu bude film nutně považován za kontroverzní.

Příběh, který je ztvárněn ve filmu Pouta (režie Radim Špaček, Česká republika 2010, 146 minut, premiéra 3. února 2010), se má odehrávat v roce 1982, a musím říci, že pro mě osobně je v něm řada odkazových rovin k temné náladě první poloviny 80. let. Tyto odkazy se však vesměs pojí především s některými herci, které tvůrci ve filmu obsadili a jež jsem naposledy vnímal v jejich tvůrčím rozletu právě v oné době; nejsem si proto jistý, zda podobné  reminiscence navodí snímek i u jiných diváků.  Jde především o herce Luboše Veselého, kterého si pamatuji nejen z jeho tehdejšího působení v pražském A Studiu, ale i z jeho ztvárnění titulní role v Olmerově filmu Antonyho šance z roku 1986; tento film mne tehdy dost oslovoval, a to nejen pro shodu mého křestního jména se jménem jeho hlavního hrdiny, ale i pro řadu překvapivých paralel s mými tehdejšími prožitky,  které jsem v něm tehdy nalézal. 

Hlavní hrdina filmu Pouta příslušník StB Rusnák se ovšem také jmenuje Antonín (tento fakt se hned v jedné z prvních scén divákům fixuje jeho opileckým výkřikem "Jmenuju se Antonín, tak mi tak, kurva, říkejte!"),  a tak se film mimo jiné zařazuje do onoho proudu české kulturní tvorby, který s tímto jménem zacházel jako se zřejmým, leč vlastně neprokazatelným emblémem socialistického zřízení (bylo to konec konců osobní jméno obou postgotwaldovských  „dělnických prezidentů“); v tomto ohledu navazuje tedy i na  Hrubínovu Srpnovou neděli z konce padesátých let, na jejímž konci je jeden z hlavních hrdinů demaskován hláškou:  „Dáváš si říkat Alfréd, ale přitom jsi jen obyčejnej Tonda…“

pouta-fotky-1

Podobnými emblematickými odkazy je film přímo přeplněný a jen málokdy tvůrci naznačují, jak jim vlastně rozumět. To je zjevné už po objevení názvu filmu na plátně, který se tu neobjevuje v podobě POUTA, ale v podobě PO UTA. Proč ona výrazná mezera v názvu? Máme si snad myslet, že název by měl být vlastně delší a jedno písmenko z něj vypadlo (tedy že odkazová podoba názvu filmu je třeba POKUTA)?  Film je přesycen i snahou svých hrdinů nahlédnout do budoucnosti prostřednictvím různých tajemných náznaků, jako je počítání vagónů u vlaku nebo otevírání náhodné knihy na náhodné straně (tenhle motiv se vyskytuje i v Mlynářově knize Mráz přichází z Kremlu a byl opravdu hodně symptomatický i pro léta normalizace).

To vše sice strhává film do jistého nadčasoví, ale ke cti jeho autorům budiž řečeno, že si výborně poradili s dobovými detaily. Žijeme v době, kdy se partyzáni v českém filmu o druhé světové běžně dívají na své digitální hodinky, a tak příjemně překvapí, že se našel štáb, který dokázal přiblížit atmosféru osmdesátých let v Praze ve velice reálných podrobnostech včetně oblečení, účesů, telefonních automatů, jídelních bufetů  i projíždějících tramvají. Ocenit lze i privátní socialistické interiéry, dobovou komisnost  úředních zasedaček a záměrně depresivní ladění vyšetřovacích místností – v tom všem odvedli tvůrci filmu velmi dobrou práci.

Velmi dobře působí i nostalgicko-depresivní ladění snímku do lomených sienových barev a využití ponuré totalitní architektury, v níž se film namnoze odehrává. Ta se objevuje již v první scéně s telefonující dívkou v odlidštěné nemocniční chodbě ohromující svou prázdnotou, či později, když hlavní hrdina chce najít na chvilku spočinutí na osamělém místě – a tím se pro něj stane betonový svorník funkcionalistického mostu.  Nechybí ani monumentální tovární hala, jejíž příbuznost se světem katedrál již před  časem připomenul Zelenkův film o rodině Karamazových (viz zde).

Hlavním protihráčem estébáka Rusnáka (kterého hraje Ondřej Malý) je ve filmu disident Tomáš Sýkora, pracující tou dobou už v pomocné profesi  kdesi v nemocnici, který se dlouho vzpírá svému nucenému vyhoštění z vlasti do Rakouska (hraje ho Martin Finger). Střety těchto dvou dávají filmu jistou (ne příliš přesvědčivou) dynamiku a navozují i pocit jakési (možná ovšem jen fiktivní) morální aluze, která se stupňuje i díky prostřednické roli třetí hlavní mužské postavy, Pavla Veselého (toho právě hraje jeho skorojmenovec Luboš Veselý); středová role této postavy je zdůrazněna i tím, že právě ona má své výrazné přesahy do obou světů, které ve filmu mezi sebou soupeří: Pavel Veselý  je významný disident, takže spadá do Sýkorova světa, je však zároveň i osobou pracující v žoldu Státní bezpečnosti, a jako takový podléhá Rusnákovi.

Proti trojici mužů tu pak stojí i trojice žen, kterým ovšem připadá ve filmu pouze úloha motivačních zdrojů pro jednání mužských hrdinů. Dvě z těchto žen se snaží nabídnout svým manželům stabilizační strategii, a to se střídavým úspěchem. Silvie Sýkorová (v podání Barbory Milotové) je napřed šokována Tomášovou nevěrou, ale již s ohledem na jejich děti jej pak zase připoutává zpátky k rodině;  stává se rovněž rozhodujícím činitelem, který nakonec celou rodinu odvádí do bezpečí zahraničního exilu. Opačným vývojem prochází Rusnákova žena, jejíž manželství se v průběhu filmu z až příliš stabilizované jednotky proměňuje v trosky. Středovou roli v tomto příběhu hraje krásná jeřábnice Klára (hraje ji Kristina Farkašová), která se ve filmu stává femme fatale pro oba hlavní mužské hrdiny příběhu: je to právě její erotická přitažlivost, která je oba dovádí k výraznému prolomení  jejich dosavadních životních stereotypů.

Do tohoto základního a poměrně jednoduchého kompozičního schématu pak vstupují ještě i některé další postavy, jak si je vynucují některé vedlejší motivy. Nenáročné a spíše komorní kompozici, která sama o sobě by sotva utáhla divákovu pozornost po dobu téměř dvě a půl hodiny, je přiřazen dost nepůvodní syžet, u něhož cítíme zjevnou inspiraci dvěma jinými snímky, a sice  filmem Životy těch druhých (Německo 2006, režie Florian Henckel von Donnersmarck) a filmem Jako jed (Československo 1985, režie Vít Olmer). 

Z německého filmu o životě tajné policie Stasi a jejího boje s východoněmeckou stranicko-disidentskou smetánkou byl dost okatě přejat především ústřední motiv „soukromé vzpoury“ jednoho ze článku estébáckého řetězce, jakož i postavy spolupracovníka a nadřízeného tohoto vzpurného estébáka, kteří jej v rámci zvýšené bdělosti při jeho vybočování z řady (či z řádu) pečlivě sledují a nakonec i delimitují (v českém filmu je hrají Lukáš Latinák a Oldřich Kaiser).  Jestliže však byl „východoněmecký“ snímek ve svém vyznění zacílen na všeobjímající smíření mezi pronásledovanými a jejich fízly, česká verze již není tak jednoznačná.

Olmerův film Jako jed se stal pro autora scénáře nepochybně inspirací nejen svým ústředním příběhem, v němž dobře postavený ženatý muž propadne kouzlu  krásné v Praze žijící Slovenky do té míry, že se zpronevěří svému pracovnímu poslání a vyloučí se z další kariéry, ale i při líčení rodinného zázemí  a života  v Praze v osmdesátých letech minulého století. Jestliže z německého filmu přicházely inspirace ohledně „osudových mechanismů“, český film posloužil tedy jako zdroj při práci na intimních a milostných pasážích filmu Pouta, přičemž ne vždy se autorům podařilo přetavit takto získané podněty do svébytného tvaru.

Autoři sami o svém filmu konstatují, že jej  chtěli natočit jako „thriller s temným příběhem a nepředvídatelně jednajícím hrdinou, prostoupený pocitem ohrožení, strhující a napínavý“. Nejsem odborníkem na thrillery, a tak ponechám jiným, aby posoudili, do jaké míry se jim jejich záměr zdařil; bezpečně můžeme konstatovat pouze tolik, že hlavní hrdina filmu estébák Rusnák propadá v průběhu děje nějakému psychopatickému procesu, v jehož rámci je nebezpečný stále širšímu okruhu lidí (disidenti, vlastní rodina, kolegové od StB) a nakonec i sám sobě (i on sám je konec konců jednou z osob, které ve filmu pálí ruku cigaretou). V jeho chování jsou jisté známky prohlubující se duševní choroby, a to  nejvýrazněji v opakovaných scénách, kdy v jakémsi endogenně motivovaném orgasmu na radu lékaře rytmicky dýchá do pytlíku od mouky a pak omdlévá (diagnóza tu není však ani naznačena a obávám se, že by si s ní odborník sotva poradil).

Autoři si přitom dávají dobrý pozor, aby nám Rusnáka jednoznačně necharakterizovali jakožto hrdinu kladného či záporného. Z hlediska lidí, kterým ubližuje, jde totiž vysloveně o zloducha, avšak jako člověk, který se pokusil o nějakou formu vzpoury proti systému, jenž ho začal vnitřně drtit, nese v sobě pozitivní náboj. Této interpretaci pak přisvědčují  autoři v samotném závěru filmu, kde je Rusnákův vzdor zarámcován jakoby existencialisticky: muž se vrací k řece (snad symbolu svého mládí) a mizí v ní v přesvětlení jako smítko prachu obklopené vodami a vodami nad vodami… Inspirací k tomuto zakončení byla možná závěrečná scéna Pasoliniho filmu Teoréma, v níž se jeden z hlavních hrdinů podobně na závěr ztrácí pro změnu na poušti…

Účelem tohoto díla  tedy rozhodně není národní osvěta, protože však právě v jejím rámci bude film vnímán a posuzován, pokusím se stručně jako historik připojit pár poznámek o tom, jak toto dílo může ovlivňovat naše vnímání komunistické minulosti. Řekl bych, že jeho výrazným kladem je velmi realistické znázornění několika základních pozic disidentské mentality, a to konkrétně Tomášova zaťatého „ažzahrobismu“, s jakým byl připraven (sám za sebe, nikoli však již za celou svou rodinu) režimu a jeho poskokům vzdorovat, Silviiny ochranitelské role, s níž volila s ohledem na děti cestu do exilu, a nakonec i Veselého kolaborantské strategie, v jejímž rámci se snažil spoluprací s StB  dosáhnout jistých výhod pro svou disidentskou činnost.

Dost reálných prvků je ve filmu znázorněno i z praktik Státní bezpečnosti:  rozvrácení rodiny prostřednictvím anonymního dopisu o manželské nevěře, šikanování prostřednictvím domovních prohlídek či třeba přepadení a zmlácení nepohodlné osoby na ulici (i když tady byl útočníkem pouze Antonín, zatímco v reálu byli útočníci vždy nejméně dva.) Nerealisticky naproti tomu probíhaly ve filmu výslechy na Státní bezpečnosti a dialogy mezi estébáky a disidenty vůbec. Kdyby si při nich totiž disidenti dovolili tolik útočnosti a despektu na adresu bezpečnostních orgánů, skončili by asi brzy jako Pavel Wonka; jejich strategie, která se přitom ukázala v normalizačním období jako relativně úspěšná, však spočívala především v odstupu  a požadavku na přísně oficiálním průběhu kontaktů s vyslýchajícími.

Nelze přehlédnout snahu autorů filmu udělat z estébáků „taky jenom lidi“, jenže namísto jedné z mála efektivně fungujících institucí komunistického režimu se nám tu Státní bezpečnost nabízí často jen jako rozverná flámující parta, která má jinak ráda sport a má i své slabé lidské stránky. Je pravda, že vyšetřovatel ve filmu v řadě případů některé z pronásledovaných osob nebo i náhodnému aktérovi pořádně rozbije hubu či jinak tělesně ublíží  – jenže tím vyšetřovatelem je tu s železnou pravidelností vždy jen a jen Antonín Rusnák, tedy člověk, nad nímž stojí stigma psychické poruchy a případné zrady zájmů Státní bezpečnosti. Jenže ve skutečnosti ty ruce cigaretou pálili a kopance uštědřovali právě ti „duševně zdraví“ příslušníci StB, kteří večer předtím sledovali dojatě se svými dětmi v televizi večerníček, a nikoli psychopatické bestie…

Smazání hranice mezi estébáky a „zbytkem společnosti“ bylo sice pro autory nutnou podmínkou pro rozvíjení děje, ve finálním vyznění snímku však dost nepříjemně rezonovalo s některými zjevnými nedostatky, kterým se film neubránil. Ondřej Štindl jako scénárista začátečník svou roli totiž příliš nezvládl, a to zejména s ohledem na prokreslování charakteristik jednotlivých postav příběhu. Všechny postavy tu totiž uvažují v naprosto shodných myšlenkových schématech a – s malou výjimkou spisovatele Pavla, který má doma na zdi i obraz – vykazují i shodný, hodně primitivní životní styl bez větších intelektuálních přesahů, jehož jednotícím znakem je nadměrné požívání alkoholu.

Láhev s pivem či vodkou jdoucí z ruky do ruky a ranní bolesti hlavy po prochlastané noci, k tomu ve filmu dochází pravidelně v obou partách, jak „disidentské“, tak i „estébácké“, takže se nezasvěcenému divákovi bude nutně zdát, že  se ve filmu řeší jen jakési nedůležité vnitřní rozpory ve skupině lokálních alkoholiků, z nichž se jeden nakonec – vcelku přirozeně – prochlastal až k amoku. Takové vyznění filmu zoufale posiluje i nedostatek reálných dat o tom, proč vlastně StB disidenty pronásleduje a proč je ochotna přistoupit i na jejich vystěhování ze země. Kromě několika proklamací („nám jde na rozdíl od vás o svobodu…“) se toho nezasvěcený divák mnoho nedoví, protože scénárista byl zjevně v zajetí naprosto nesprávné představy, že „tohle přece každý ví…“  Pro zahraničního diváka je však film zřejmě v tomto ohledu už vůbec nesdělný a podobně na tom bude přinejmenším i český teenager, který na film nepůjde kvůli svému zájmu o dějiny, ale protože se o něm mluví…

A nakonec výtka nejzávažnější. Odpovídá nerozlišenému životnímu stylu vystupujících postav, že všechny – včetně žen v domácnosti a s výjimkou drobných dialogů i včetně slovenských aktérů – tu mluví naprosto pokleslou vulgární češtinou, přičemž si autor scénáře zjevně splňuje své někdejší puberťácké přání, aby z plátna co nejčastěji slyšel sprostá slova hrubého zrna včetně názvů mužských a ženských pohlavních orgánů. Nezvládnutí charakterizační role jazyka ze strany scénáristy pak zdárně sekundují zvukaři filmu, jejichž práce s postsynchrony  je zjevně neprofesionální.  Postavám ve filmu není většinou příliš rozumět, a pokud ano, je jejich mluva plná podivných akcentů (a to nejen u slovenských postav, kde by to bylo z hlediska scénáře omluvitelné), šumů a dalšího šumlání, takže se divák bezděky těší na nějakou tu exportní verzi, aby se z anglických titulků přesvědčil, zda slyšel správně. Nejenom že v tom filmu se všichni chovají jako prasata, oni tam taky všichni mluví jako prasata…

 

 

Možná je ale všechno jinak…

 

Herec Ondřej Malý ztělesňující Rusnáka totiž ve filmu ani zdaleka nevypadá na třicet let, kolik by mu mělo být podle scénáře, ale spíše na takových padesát. Nelze přehlédnout, že tu je silně podpořena jeho fyziognomická podoba s Vladimírem Putinem a paralela s ním se v průběhu děje neustále posiluje, protože při naplňování své služební přípravy tu Rusnák vykonává řadu činností, při nichž se ruský vůdce rád nechává fotografovat:  není tu sice zachycen při zápasení judo, ale při střelbě, vytrvalostním běhu a dalších sportovně náročných činnostech.  Pokud autoři filmu nechali záměrně přerůst tento „z vnějšku“ přifařený motiv z jeho nahodilé role směrem k určitému podobenství, smekám klobouk a beru zpět všechny své výše vyslovené výhrady…

10
DISKUSE počet příspěvků:
AK 13.2.2010 19:11
Daniel Vesel. 13.2.2010 18:40
Daniel Vesel. 13.2.2010 18:35
AK 13.2.2010 16:22
Daniel Vesel. 13.2.2010 14:32
AK 11.2.2010 08:11
jiri nemcik 10.2.2010 17:46
AK 9.2.2010 21:45
jarda pinc 9.2.2010 11:46
Angela 9.2.2010 11:16
reklama
 
reklama
reklama